Již pradávní lidé si změkčovali a zateplovali svá lůžka z větví a listů stromů, peřím, travinami nebo srstí. Ale až vynález jehly s dírkou umožnil ušít pytel a do něj všechen ten měkký materiál nacpat a tak mít v jeskyni čisto a uklizeno. Stejným způsobem, ovšem s krásnými potahovými materiály, se zhotovovalo čalounění až do patnáctého století našeho letopočtu, kdy začali čalouníci umně prošívat a šitím pomocí pláten spojovat vrstvy vlákenného materiálu rostlinného a živočišného původu.
Výrobky to byly náročné na um a schopnosti čalouníků a tedy drahé a svou cenou dostupné jen nejbohatším. Teprve vynález tlačných pružin (Vídeň 1905) jednak o pružnost zvýšil komfort sezení a ležení, jednak snížil časovou a výrobní náročnost čalouněného nábytku a ten se stal dostupným i pro střední třídu obyvatel. Umné stroje šicí, dělicí, sponkovací, aj., a zejména vynález měkkých polyuretanových pěn (Bayer 1937) a jejich další rozvoj až po současný až neskutečný rozsah měkkých polyuretanových pěn třetí generace vyráběných v blocích nebo tvarovkách a stroje na přímé a tvarové dokonalé opracování blokových pěn, umožnily rozšířit výrobu čalounění na dnešní úroveň a kvalitu.
Ing. Helena Prokopová, Cechmistryně a tajemnice Cechu čalouníků
